sobota 9. ledna 2016

Za zataženými závěsy I. část

zdroj
Ráno toho dne bylo jiné. Místo budíku je vzbudil zvonící telefon. Volal Petr, šéf, že firma nestíhá a zda F. může nastoupit do práce dříve. A tak vstávali... F. se jako obvykle vydal do koupelny a Al. jako každé ráno připravila svačiny na stůl, uvařila čaj, dohodli se, že dnes posnídají každý zvlášť, tudíž nemusela nikam pospíchat. Měla přeci volný den určený pro učení na pondělní zkoušku. Bylo to ráno jako každé jiné a přesto tolik odlišné. 
F. posbíral vše, co mu nachystala, poděkoval za čaj a po rychlém polibku se za ním zabouchly vchodové dveře. Al. se rozhodla ještě zůstat v pyžamu, a protože ji při učení rozptyluje chod okolního světa, zatáhla závěsy v obývacím pokoji. Ihned zasedla k učení. Po zopakování látky z předchozího dne se rozhodla zajít se psem. Už venku se jí zdál svět jiný. Ve čtvrti, kde žijí, je obvykle venku spousta maminek s kočárky či batolícími se ratolestmi klouzajícími v tomto nečasu po neudržovaných chodnících. Dnes je tam čekala pouze mlha a hrobové ticho. Možná z dálky slyšela dozvuk rušného města, možná se jí to také zdálo. Opatrně nakračovala po zmrzlé silnici, pod psími packami křupal sníh. Se svíravý pocitem psa odvolala domů a urychleně se vrátili do svého vytopeného bytu, zpět k učení. Stále se snažila uchlácholit svou rozjitřenou mysl, věnovala se běžným denním činnostem, pozornost upírala především na učení, aby sama v sobě opět nevyvolala pocit, že něco není v pořádku  který její fantazie dokázala rozvinout v jadernou katastrofu či zombie apokalypsu, jež ji rozhodně nemine. 
Takže ticho. Občas pouze tlumený odkaz života kolem. Po pár dalších kolech učení se rozhodla jít si odpočinout. V té chvíli jí už vrtalo hlavou, proč se F. celou dobu neozývá, nicméně uklidňovala se, že jim v práci chybí kolegové, proto nestíhá a určitě je v pořádku. Po hodině vydatného spánku opět zkontrolovala telefon, ale nic na ni nečekalo. Pouze si všimla, že nemá signál, proto telefon restartovala a odložila jej zpět, aby ji zbytečně nerušil. Aby se odreagovala, zapnula na chvíli hudbu, s písní na rtech se pustila do přípravy oběda, z balkónu podala psovi kost. Ta jej pochopitelně zabaví na delší dobu a nebude pociťovat potřebu mít přehled o tom, čemu se věnuje. Při obědě zběžně prolétla internet, avšak nikde se nic nedělo, tak se navrátila k učení. 
I přes zatažené závěsy bylo zřetelné, že se venku setmělo. Již měla strach, zda se F. nic nestalo, proto začala hledat svůj telefon, aby se mu pokusila zavolat. Vyhledala jej mezi často volanými kontakty, stlačila symbol sluchátka pro vytáčení, nicméně ozvalo se pouze strojové "Volané číslo neexistuje", místo radostného zvolaní F. hlasu. 
....................
zdroj

.........................
Jak sněhová vločka 
ubírám se tmou, 
jak černá kočka
proplétám se zimou. 

Tma vychází z duše mé, 
nastala tvým odchodem, 
zanechání mě samotné, 
krutým podvodem. 

V naději upírám zrak
prázdnotou tlející,
směrem, kde je znak, 
bolesti mé se vysmívající. 
Alexiam

pátek 11. září 2015

Důvěra nevěříc vlastním očím

zdroj

Na plátno mé důvěry, 
dopadla kaňka tvé lži, 
náš život, filmové záběry, 
když před očima se mi mží. 

Sladká slůvka měníc se
v hořké plody zrady, 
ale ty stále tváříš se, 
že není svět za mými zády. 

Ten svět, kam nepatřím, 
jelikož vznikl bez mé osoby, 
byť o něm každodenně sním, 
mou bolest jen tiše násobí. 

Jen rychle ukryj se tam
před mými uslzenými zraky, 
tam nejsi tím, koho znám, 
ani koho bych chtěla znát taky. 
Alexiam Joannem

pátek 7. srpna 2015

Náš "boj" s osudem

Pfu... Tak dlouhá pauza, to je i u mě co říci. Stalo se toho tolik, ale stejně si nejvíc uchovám takto:
Náš boj s osudem

Pamatuji si naše první setkání, 
Tvůj rychlý úsměv plachý,
Nejisté noční líbání,
Pod lampou největší tma, jak se praví.

Pamatuji si večery plné nevinných doteků,
Kdy každý tvůj pohyb pronásledovaly
Oči  mé plné zmatených pocitů,
Ještě dnes mi v uších zní první "my".

Časem jsme plynuli jak řekou,
Chvíli peřeje, chvíli klidná voda, 
Tvé srdce mému stalo se Mekkou,
Avšak jisté si bylo, že to není chybou.

Ale v jablku našem červ objevil se,
Koutky úsměvu postupně klesaly,
Až nakonec naše cesty rozdělily se,
Byť hvězdy budoucnost nám věštily.

Nicméně měsíce tichého odloučení,
Neměly velkého smyslu,
Když zjistili jsme, že jsme poučení,
Do náruče padli jsme si bez rozmyslu.

Láska plála jako prvního večera, 
My dva stále stejní, ale tolik jiní,
Jako rozloučili bychom se včera
Však to znáš - člověk míní...


...a Bůh mění :). 

Přijde mi fascinující, jak i po půl roce může jediný pohled odkrýt upřímný cit ukrytý hluboko v nás a je možné na něj navázat, jako bychom prožili pouze pár všedních dnů a opět nastal společný víkend. 
Alexiam

sobota 27. prosince 2014

Dnes

Volám! Volám na vás, 
každý den křičím, 
avšak nikdo z vás, 
neslyší, jak tady řičím!

Proč? Proč jste tak hluší, 
ve chvílích, kdy mé srdce
divoce bolestně buší, 
já dnes ptám se trpce. 

Nechcete mě slyšet, 
mě a má krutá slova, 
vycházející ze skrýše, 
skrýše srdce, kterému
ubližujete zas a znova!
Alexiam Joannem

neděle 23. listopadu 2014

Dýchám!

Znáte ten pocit, že umíráte ve vlastním těle? Tím tělem byl můj vlastní život. Tekly proudy slz, ale nikam mě nedovedly. Byly řečeny laviny slov, ale já se dále pod nimi dusila. 
Pak jsem si uvědomila, že kolikrát je radikální řez jedním z nejlepších řešení. Tak jsem zařízla do živého. Ten pocit, že jsem si odřízla část sama sebe... Pak mě zavalily všechny starosti s tímto řešením spojené. Ale víte co? Zase začínám mít pocit, že dýchám! Že žiju! Tolik mi to všechno chybělo...
I'm addicted on happiness!
zdroj zde
Po ránu opět otevírám oči, 
svět a mě dělí vodní hladina, 
hlava se mi z hrůzy točí, 
sevřená jsem tu jediná. 
Místo výkřiku děsu, 
polykám návaly vody, 
chci uniknout tomu stresu, 
utéct do světa svobody. 
Visací zámek na hrudi, 
ten mě tady tiše dusí, 
jemné impulzy srdce budí, 
rozhodlo se: Šťastné být zkusí!
Alexiam Joannem

pátek 19. září 2014

Poznání

Já poznala jsem bolest, 
nacházela se v mnohém, 
poté vedl mě vnitřní bohém, 
má něžná ukrytá ratolest.

Já poznala jsem radost, 
někdy ze mě čišela, 
až sama jsem  se děsila, 
jindy odehnala ji má ctižádost. 

Já poznala jsem chmury, 
přišly znenadání jako mraky, 
zakryly výhled na volné ptáky, 
pak provedla jsem menší korektury. 

Já poznala jsem smích, 
co zvoní jako rolničky, 
až mizí mé duševní berličky
a taje na srdci sníh. 

Já poznala jsem krutost, 
nesmyslné útoky vnějšího světa, 
někdy mým přáním byla odveta, 
avšak nebylo za horka kuto. 

Já poznala jsem lásku, 
tu, která člověka pálí až žhne, 
až mizí ledová malba na skle,
ale i ona způsobila vrásku. 

Já poznala jsem svět, 
to však neznamená, 
že znám život, 
ale i do něj jdu vzpřímená!
Alexiam Joannem
zdroj zde 

sobota 13. září 2014

Opět

Opět mít chuť psát, 
nechat klouzat pero do stránkách, 
chtít svá zákoutí znát, 
neutápět se v útrapách. 

Jak mysl vede volnou ruku, 
slova tančí na bílém papíře, 
ztrácím se okolnímu hluku, 
podléhám své černé díře. 
Alexiam